Články od Denikpanikarky.bloger.cz

Teď jsem vypustila psaní svého panikářského deníku. Nebyl prostor, protože covid. Doufala jsem, že to naše zařízení mine. Koronavirus v tuto chvíli není jen nemoc, ale především obrovské administrativní, provozní a morální břemeno. Morální, protože Vás staví do pozice „můžu poslat starší kolegyni do covidové zóny ošetřovat klienty?“ Napsala se sice jako dobrovolnice do covidového týmu, ale… Taky mám za sebou nejdelší směnu svého života, která trvala 28 hodin, z toho 13 hodin na covidovém oddělení. Do toho nutnost obsadit směny v běžném i covidovém provozu, nekonečné množství telefonátů s hygienou, lékaři. Nechce se mi o tom všem psát, jak moc je to otravné a frustrující a výhledově asi příliš doplňovat svůj deník nebudu. Není na to čas a hlavně chuť. Pokud mám chvilku, nechci myslet na covid. číst dál

V současné době žiju téměř asketickým životem. Skoro nikam nechodím a nejezdím. Respektuji nařízení. Až moc, protože vnímám, že je to třeba a chci, abychom to všichni měli co nejdřív za sebou. I s nejbližšími se vídám velmi sporadicky. Bojím se, že ohrozím já je a stejně tak se bojím, že oni nakazí mě. Nechci nic zavléct do práce. číst dál

Jsem ve věku, o kterém se říká „mládí je v prdeli a do důchodu daleko.“ Mnozí lidé možná o tomto období říkají „dobře už bylo.“ Já za sebe ovšem mohu říci, že nejšťastnější se cítím právě ve zralém věku. Ano jsem panikářka, ale panické ataky prožívám v podstatě jen několik hodin ročně. číst dál

v předchozím článku jsem psala o tom, že pandemie má špatný vliv na lidskou psychiku. A to nejen u lidí úzkostných a zranitelných. Nemám pochybnosti o tom, že i „popírači“ a „křiklouni“ v mnoha případech prostě jen vytěsňují své obavy a za jejich pozérstvím se skrývá strach z nejistoty. číst dál

Tak posledních pár dnů jsou důvody k lehkému optimismu.*  Počty nakažených se pomalu snižují, přibývají uzdravení. Dnešním dnem je po delší době zase o něco více uzdravených než nakažených, reprodukční číslo kleslo na jedničku. Ovšem životy mrtvým už nikdo nevrátí. Co mě hodně rozčiluje a trápí je, s jakou necitlivostí a lhostejností někteří lidé mluví o mrtvých. „Měl plno jiných diagnóz, tak není divu, zemřel by i na rýmu.“ Ovšem ten člověk mohl prožít ještě pět deset let plnohodnotného života, mohl si užívat dětí, vnoučat, pravnoučat. Stejně tak mě zaráží, s jakou záští a zlomyslností reagují někteří na úmrtí lidí s nadváhou v duchu „je vyžranej, tak dobře mu tak.“ Přitom jen málokdo „vyžranej“ je zároveň „nenažranej“. číst dál

Po třinácti článcích se konečně dostávám do okamžiku, kdy jsem si založila tento blog. Proč jsem to udělala? Odpověď je velmi prozaická. Abych se chránila před médii a chránila své duševní zdraví. Je to možná směšné, viďte? číst dál

Psát o druhé vlně je jako nošení sov do Athén. Netrpím nyní panickými atakami a enormními úzkostmi jako při první vlně, chovám se klidně a vyrovnaně, ale je mi hodně zle, trpím hlubokými depresemi a ani antidepresiva mi evidentně nepomáhají. Mám strach, že se nakazím, to je jasné, ale je to více pocit zoufalství a marnosti, že to nebylo nutné, kdybychom jenom trochu dokázali upozadit své potřeby. Do toho problémy v práci. Ne s týmem, ten mám prvotřídní, ale jsou to spíše obtížně řešitelné provozní záležitosti, které nemohu ovlivnit, mohu je jen urgovat. Do toho problémy s dcerou, která má dost vážnou diagnózu, kterou nechce aktivně řešit a je už plnoletá, takže co můžu víc, než jí donekonečna marně motivovat k návštěvám odborníků. číst dál

Už jsem v jednom článku zmínila, že jsme se s přítelem chtěli během první vlny pandemie rozejít, ale nerozešli jsme se, protože nám bylo zahodit všechno, co jsme spolu prožili. číst dál

V druhé polovině března a začátkem dubna jsem na tom byla psychicky špatně. Snad nikdy v životě jsem nezažila tak hlubokou depresi. Trpím někdy úzkostmi, panickými atakami, ale deprese mi nejsou úplně vlastní s výjimkou sezónních zimních lehkých depresí, kterým se říká rozlady. číst dál

Karanténa představuje pro partnerské vztahy velkou zkoušku. Mnozí partneři se rozešli po několika týdnech společné karantény.  číst dál

Bála jsem se o klienty, ale o své děti jsem se téměř nebála. Měla jsem důvěru v to, že jsou příliš mladí a zdraví na to, aby se ocitli v ohrožení života. Oni sami měli z epidemie spíše legraci a říkali, že když to dostanou, tak to ani nepoznají, zatímco mi bude pořádně blbě.  číst dál

V období první vlny, především v období druhé poloviny března a v dubnu ve společnosti panovala taková zvláštní atmosféra vzájemné symbiózy, ohleduplnosti a solidarity. Záběry z Itálie, Španělska a jiných těžce zkoušených zemí v nás vyvolávala na jedné straně až neadekvátní strach, ale zároveň také pokoru. Fungovala jakási kultura bolesti a respektu z neznámého viru. Kultura, která se ve druhé vlně vytratila a přišla na řadu naprosto odlišná atmosféra, atmosféra sobectví a křiklounství a naprosté neochoty umenšit své sobectví. Ovšem i za tím křiklounstvím můžeme vidět obavy. Možná ne nutně z viru, ale třeba z existenčních otázek, které pandemie a omezující opatření přináší.  číst dál

Nutno říci, že pracovat v pobytové sociální službě není v době pandemie žádná slast. Jako nadřízený musíte být pozitivní (nikoli na covid) a klidní, abyste udržel podřízené v odhodlání chodit do práce i za této situace. Snažíte se upravit směny tak, aby holky neskončily na OČR. Co se týká ochranných pomůcek, v březnu žádné nejsou a tak společně rozjíždíte na šicím stroji jedné klientky manufakturu na výrobu roušek. Jedna stříhá, druhá špendlí, třetí šije, čtvrtá žehlí. Takže pokud padáte vyčerpáním, strachem a úzkostí, tak až za dveřmi Vašeho bytu. V tomto období panické ataky ani nepočítám, zvládám je však, nejsou nijak masivní. číst dál

Poslední sérii panických atak mi způsobil koronáč. S neklidem jsem sledovala, že v Číně se objevil nějaký divný virus a pomalu, ale jistě se blíží do Evropy. Když se virus objevil v Německu, tak jsem šílela, že to zavlečou pendleři co nevidět. Znepokojivě jsem sledovala, co se děje v Itálii a hořekovala, že čeští lyžaři to dovezou ze zimní dovolené. Když se objevili první nakažení v České republice, upadla jsem do hluboké deprese. Jsem totiž nejen panikář, ale také hypochondr.  číst dál

Nejen panikáři, ale zřejmě mnozí lidé s nějakou psychickou diagnózou zažívají nepochopení ze strany svého okolí. Například, že si za to můžete sám nebo sama. Že si to spouštíte sami. Pokud pomáhají tak většinou tím, co nepotřebujete. Dobrými radami. Z nějakého nepochopitelného důvodu mají pocit, že nemáte nic kloudného na práci, tak si uměle vytváříte problémy. Nevíte totiž nic o skutečných problémech. Kdybyste dělali něco smysluplného, takhle byste nejančili.  číst dál