V současné době žiju téměř asketickým životem. Skoro nikam nechodím a nejezdím. Respektuji nařízení. Až moc, protože vnímám, že je to třeba a chci, abychom to všichni měli co nejdřív za sebou. I s nejbližšími se vídám velmi sporadicky. Bojím se, že ohrozím já je a stejně tak se bojím, že oni nakazí mě. Nechci nic zavléct do práce.
Nicméně dnes jdu na návštěvu. Ke kamarádce, která nedávno prodělala koronavirus. Nenakazím ji a ani ona už není infekční. Takže pohoda. Jdu se rozloučit. Stěhuje se.
Kamarádka je starší než já. Příští rok jí bude už 60. Je vzdělaná, má dvě vysoké školy a svého času pracovala jako ředitelka velké banky ve velkém městě. Nicméně posledních třináct let byla zaměstnaná jako administrativní pracovnice v rámci jedné nejmenované církve. Za plat víceméně nic moc. Tato práce znamená dělat holku pro všechno. Prvních deset let to můžete vnímat službu, ale pak zjistíte, že je to vlastně házení perel sviním a že věřící lidi jsou většinou na zabití ještě více než ti nevěřící, protože ti nevěřící byť jsou samozřejmě také nemožní, nehrají si alespoň na svatoušky. Ale co máte dělat, když máte pár let do důchodu, jste rozvedená a nic zajímavého Vás z profesního hlediska už nečeká. Samozřejmě sloužit je krásné a církev na těchto lidech stojí, ale sloužit a nechat ze sebe dělat blbce jsou dvě odlišné věci.
Kamarádka měla štěstí, že má dost zájmů a přátel, takže úplná chudinka rozhodně není, ale žádné terno teda. Ani přítele neměla. Jednou si postěžovala, že by tak chtěla mít chlapa, ale když strávila dovolenou u své příbuzné a jejího manžela, vracela se s poznáním, že být sama je vlastně velká milost.
A ta kamarádka, která ač vzdělaná profesně za zenitem se v sobotu stěhuje. Před pár měsíci ji totiž oslovil její dávný kamarád a nabídl jí atraktivní práci ve své firmě. Co více, sehnal kamarádce také atraktivní ubytování. Jedná se totiž o práci v malebném městečku asi 400 km od nás. V městečku, o kterém už pár let snila, protože tam má blízko rodinu. Kamarádka prodala byt a od příštího týdne nastupuje do nového zaměstnání. Vzhledem k tomu, že kamarádka již není mladice a její kamarád má mladou manželku, nelze v tom spatřovat nic nepatřičného. Samozřejmě má obavy, ale těší se. Kamarádka je především ekonomka a v číslech se rychle umí zadaptovat, ať jsou to čísla světská nebo svatá.
Co z toho plyne? Že člověk není nikdy odepsaný a vždycky může začít zase od začátku a to se vší parádou. I když vždy bude důvod brblat, je důležité nepřešlapovat na místě.
Po kamarádce mi bude smutno. Upřímně řečeno, kamarádky bych asi zvládla spočítat na prstech jedné ruky. Ale zase mít koho navštěvovat v malebné krajině, kde to ještě navíc nemám probadané, také není na škodu.
2024 ©