Rozchod?

Karanténa představuje pro partnerské vztahy velkou zkoušku. Mnozí partneři se rozešli po několika týdnech společné karantény. 

Já se s přítelem také málem rozešla. A to i přesto, že my jsme k sobě pro změnu z důvody karantény několik týdnů nemohli a v podstatě jsme si jen volali.

Já jsem byla v práci přes den stoicky klidná a vyrovnaná a večer jsem hystericky ječela do telefonu, že to nedávám a že dnes bylo tolik a tolik nakažených a to je konec, protože za chvíli to bude jako v Itálii.

O tom, co se děje v Itálii, Španělsku, Velké Británii a Spojených státech jsem ho přesně informovala. Sledovala jsem srdceryvné videa a kvílela u toho. 

Rozumějte jako panikář vím, jaké to je, když nemůžete dýchat. A to je přitom jenom pocitová dušnost.

Přítel radí nesledovat televizi a internet. Má pravdu. Zjistila jsem, že pokud vynechám zprávy, jsem klidnější, ale to prostě nejde odtrhnout zrak od televize nebo monitoru laptopu a pořád Vás to nutí sledovat scény jako z děsivého dystopického filmu.

To, že přítel těžko snáší mou hysterii je celkem pochopitelné. Jsem člověk, který se snaží jednat klidně i když se vnitřně hroutí. To se mi teď úplně nedaří a vnímám neadekvátnost svého chování. 

Co mě však mrzí je jak malé pochopení přítel projevuje pro mou práci, která je v těchto chvílích opravdu náročná (i když proti dnešku to bylo vlastně na pohodu). To se to zlehčuje v pohodlí domova. Nejvíce mě ranilo, když mi řekl, že mám být ráda, že nejsem v první linii. Takže sestry a lékaři jsou v první linii a pracovníci v sociálních službách jsou na vedlejší koleji nebo co jako? Časem mi to vysvětlil, že to myslel jako uklidnění, že práce na covidovém oddělení by byla ještě stresovější.

Nevídali jsme se, ale i přes telefon byly třecí plochy tak vyostřené, že jsme zvažovali rozchod. K čemu je mi partner, který mě nepodrží? Nerozešli jsme se, protože nám bylo líto zahodit ten čas, který jsme spolu strávili. A já pochopila, že jsou věci, které člověk opravdu musí zvládat sám a nečekat podporu a to ani od těch nejbližších. Přitom ne snad, že by mi přítel nechtěl naslouchat, několikrát se mě i ptal, jak mi má naslouchat? Někdy se i snaží, udílí chytré rady, po kterých ovšem mám chuť ho zabít. Když jsem potřebovala nový notebook, abych měla na čem pracovat, koupil mi ho. Když jsem potřebovala doplatit dluh po exmanželovi, půjčil mi velkou částku z peněz, které měl odložené na opravu střechy. Když jsem neměla peníze pro syna na zájezd do Anglie, zaplatil mu to. To nejsou malé věci. Ale empaticky naslouchat prostě neumí. 

Dnes přítel oceňuje, že v době podzimní druhé vlny, která je mnohem náročnější a rizikovější, jsem ve srovnání s jarní vlnou, která byla vlastně jen takovou lehkou rozcvičkou, mnohem klidnější a vyrovnanější. Ve skutečnosti jsem na tom psychicky stejně špatně, ne-li hůř, jenom se snažím neztrácet sebekontrolu a nadhled. Mám zodpovědnost a nemůžu si dovolit kolabovat.

Mít zodpovědnost je velmi motivující. Nutí to člověka k překonávání vlastního strachu. Když jsem se rozváděla a prožívala těžké chvíle existenční i existenciální, byla to zodpovědnost za děti, která mě nutila zůstat alespň trochu nad věcí. Dnes je to zodpovědnost za klienty a za podřízené, která mě udržuje v poklusu, i když mám někdy chuť se zabalit do peřin, zaujmout prenatální polohu a vylézt až po pandemii. Samozřejmě ruku v ruce se zoodpověností jde ovšem občasný pocit selhávání, ale to už je na jiné povídání.

Mám zodpovědnost i za náš vztah. Cítím se nepochopená a raněná, ale to dobré, co jsme prožili má pro mě vysokou cenu. Nechci se toho vzdát.