V období první vlny, především v období druhé poloviny března a v dubnu ve společnosti panovala taková zvláštní atmosféra vzájemné symbiózy, ohleduplnosti a solidarity. Záběry z Itálie, Španělska a jiných těžce zkoušených zemí v nás vyvolávala na jedné straně až neadekvátní strach, ale zároveň také pokoru. Fungovala jakási kultura bolesti a respektu z neznámého viru. Kultura, která se ve druhé vlně vytratila a přišla na řadu naprosto odlišná atmosféra, atmosféra sobectví a křiklounství a naprosté neochoty umenšit své sobectví. Ovšem i za tím křiklounstvím můžeme vidět obavy. Možná ne nutně z viru, ale třeba z existenčních otázek, které pandemie a omezující opatření přináší.
Naše generace nezažila válku a hladomor. Co museli prožívat lidé, kteří se narodili třeba na začátku dvacátého století? Prožili první světovou válku, chřipkovou epidemii, velkou ekonomickou krizi, druhou světovou válku, padesátá léta plná politických persekucí.
Proč by nás měla bolest a utrpení zcela minout? Každá doba si prošla epidemiemi. V dvacátém prvním století to je covid, v dvacátém století to byla chřipka, ve století devatenáctém cholera, v osmnáctém století pravé neštovice a celá dlouhá století to byl mor.
My se máme docela dobře a zapomněli jsme myslet na smrt. Přestali jsme být vůči ní pokorní. Své osobní blaho stavíme nad to, co je skutečně důležité. Jak se chováme k druhým lidem, k přírodě a planetě? Jaké jsou naše žebříčky hodnot? Žijeme v době, kdy slušnost je považovaná za submisivnost a slabošství. Nepotřebujeme dostat lekci, abychom uzdravili své zdegenerované a zhýčkané sobecké lidství? Ok. Snad. Jenomže co ti mrtví? Proč? To jsou otázky, které si lidé kladou, když to není na pohodu. Ale čas od času přijdou okamžiky, kdy je zase třeba začít se ptát. Boha, sebe sama, druhých, quo vadis člověče? Krize totiž bývají zároveň obdobím bilancí.
V židovském Talmudu je citát o tom, že člověk je jako oliva. Je-li drcen, vydává ze sebe to nejlepší. Možná máme příležitost. Třeba jen tím, že budeme respektovat pravidla, protože počty hospitalizovaných a mrtvých přece musí pohnout srdci všech citlivých a vnímavých lidí. Třeba jen tím, že budeme chodit do zaměstnání, pokud se jedná o práci, která je nutná pro udržení systému. Třeba jen tím, že budeme v telefonickém kontaktu s blízkými, nebo půjdeme nakoupit lidem v karanténě.