Nejen panikáři, ale zřejmě mnozí lidé s nějakou psychickou diagnózou zažívají nepochopení ze strany svého okolí. Například, že si za to můžete sám nebo sama. Že si to spouštíte sami. Pokud pomáhají tak většinou tím, co nepotřebujete. Dobrými radami. Z nějakého nepochopitelného důvodu mají pocit, že nemáte nic kloudného na práci, tak si uměle vytváříte problémy. Nevíte totiž nic o skutečných problémech. Kdybyste dělali něco smysluplného, takhle byste nejančili.
Někdy se stane, že Vaše osobní psychické problémy mohou spustit i partnerské problémy a může mezi Vámi vzniknout nepříjemná třecí plocha.
Je to vždycky bolestivé, když ti nejbližší lidé nerozumí tomu, co se s Vámi vlastně děje. Protože sdílená radost je dvojí radost a sdílená starost je poloviční starost. A je tomu skutečně tak.
Nezřídka se stává, že pochopení najdete u lidí, kteří vlastně nejsou nějak zvlášť blízcí. Třeba kolegyně či kolega v práci, kteří prožili podobnou zkušenost.
Někdy pomůže s pocitem nepochopení komunita lidí s podobnými problémy. To ovšem není můj případ. Přihlásila jsem se na Facebooku do jedné skupiny, kde si sdílejí své pocity "panikáři". Mám pocit, že je to místo tisíce monologů. Každý si tam vylévá bolestínsky srdce a to je, oč tam běží a co mě nebaví a co mi není blízké a proto si vylévám srdce v ústraní.
Na druhou stranu jsem zaregistrovala uživatele, kteří měli opravdu velmi těžké psychické stavy a byli opravdu ve stavu jít se co nevidět zasebevraždit a byla to zřejmě i intervence lidí ve skupině, že to neudělali a že dostali tip na odborná zařízení. Mi to nepomáhá, ale stovkám lidem ano. A přesto jsem skupinu nakonec ve svém životě využila, protože jsem hledala psychoterapeuta, který se zabývá kognitivně behaviorální terapií ve svém městě a tip jsem dostala právě tam. od jedné slečny
Svět není spravedlivé místo a člověk se někdy musí smířit s tím, že se musí naučit čerpat ze svých vlastních zdrojů.
2025 ©