Bála jsem se o klienty, ale o své děti jsem se téměř nebála. Měla jsem důvěru v to, že jsou příliš mladí a zdraví na to, aby se ocitli v ohrožení života. Oni sami měli z epidemie spíše legraci a říkali, že když to dostanou, tak to ani nepoznají, zatímco mi bude pořádně blbě.
Čeho jsem se bála, že bych mohla umřít já a nestačila se s nimi třeba rozloučit. Proto jsem jim napsala dopis na rozloučenou a nechala ji v kuchyňské lince, kde je dodnes.
Dopis je směsicí patosu a pragmatičnosti, tak, jak je to u mě běžné. A je dost krátký, tak, jak to u mě vůbec běžné není. Ale já jsem nechtěla psát žádné klišé. Jen to, co je opravdu důležité. Psala jsem jim, jak moc je miluji a že jediné co mě v životě mrzí je to, že jsem nebyla lepší máma. Také jsem jim dala rady, kde žádat o sirotčí důchod a kde o příspěvky na bydlení a tak. Dala jsem jim pokyny komu mají vyřídit, aby vyřídili mé pozdravy, díky a slova lásky .
Přítel mi řekl, že nejsem normální, ale já jsem ráda, že jsem dopis napsala.
2024 ©