Panikář versus koronáč

Máme už přes 25 000 obětí covidu. V pondělí v poledne je připomnělo vyzvánění zvonů a minuta ticha. Spolek Milion chvilek pro demokracii udělal hezké gesto, když jeho členové pokryli za pomoci křídových sprejů Staroměstské náměstí malými křížky jako smutnou připomínku. číst dál

v předchozím článku jsem psala o tom, že pandemie má špatný vliv na lidskou psychiku. A to nejen u lidí úzkostných a zranitelných. Nemám pochybnosti o tom, že i „popírači“ a „křiklouni“ v mnoha případech prostě jen vytěsňují své obavy a za jejich pozérstvím se skrývá strach z nejistoty. číst dál

Tak posledních pár dnů jsou důvody k lehkému optimismu.*  Počty nakažených se pomalu snižují, přibývají uzdravení. Dnešním dnem je po delší době zase o něco více uzdravených než nakažených, reprodukční číslo kleslo na jedničku. Ovšem životy mrtvým už nikdo nevrátí. Co mě hodně rozčiluje a trápí je, s jakou necitlivostí a lhostejností někteří lidé mluví o mrtvých. „Měl plno jiných diagnóz, tak není divu, zemřel by i na rýmu.“ Ovšem ten člověk mohl prožít ještě pět deset let plnohodnotného života, mohl si užívat dětí, vnoučat, pravnoučat. Stejně tak mě zaráží, s jakou záští a zlomyslností reagují někteří na úmrtí lidí s nadváhou v duchu „je vyžranej, tak dobře mu tak.“ Přitom jen málokdo „vyžranej“ je zároveň „nenažranej“. číst dál

Po třinácti článcích se konečně dostávám do okamžiku, kdy jsem si založila tento blog. Proč jsem to udělala? Odpověď je velmi prozaická. Abych se chránila před médii a chránila své duševní zdraví. Je to možná směšné, viďte? číst dál

Psát o druhé vlně je jako nošení sov do Athén. Netrpím nyní panickými atakami a enormními úzkostmi jako při první vlně, chovám se klidně a vyrovnaně, ale je mi hodně zle, trpím hlubokými depresemi a ani antidepresiva mi evidentně nepomáhají. Mám strach, že se nakazím, to je jasné, ale je to více pocit zoufalství a marnosti, že to nebylo nutné, kdybychom jenom trochu dokázali upozadit své potřeby. Do toho problémy v práci. Ne s týmem, ten mám prvotřídní, ale jsou to spíše obtížně řešitelné provozní záležitosti, které nemohu ovlivnit, mohu je jen urgovat. Do toho problémy s dcerou, která má dost vážnou diagnózu, kterou nechce aktivně řešit a je už plnoletá, takže co můžu víc, než jí donekonečna marně motivovat k návštěvám odborníků. číst dál

Už jsem v jednom článku zmínila, že jsme se s přítelem chtěli během první vlny pandemie rozejít, ale nerozešli jsme se, protože nám bylo zahodit všechno, co jsme spolu prožili. číst dál

V druhé polovině března a začátkem dubna jsem na tom byla psychicky špatně. Snad nikdy v životě jsem nezažila tak hlubokou depresi. Trpím někdy úzkostmi, panickými atakami, ale deprese mi nejsou úplně vlastní s výjimkou sezónních zimních lehkých depresí, kterým se říká rozlady. číst dál

Karanténa představuje pro partnerské vztahy velkou zkoušku. Mnozí partneři se rozešli po několika týdnech společné karantény.  číst dál

Bála jsem se o klienty, ale o své děti jsem se téměř nebála. Měla jsem důvěru v to, že jsou příliš mladí a zdraví na to, aby se ocitli v ohrožení života. Oni sami měli z epidemie spíše legraci a říkali, že když to dostanou, tak to ani nepoznají, zatímco mi bude pořádně blbě.  číst dál

V období první vlny, především v období druhé poloviny března a v dubnu ve společnosti panovala taková zvláštní atmosféra vzájemné symbiózy, ohleduplnosti a solidarity. Záběry z Itálie, Španělska a jiných těžce zkoušených zemí v nás vyvolávala na jedné straně až neadekvátní strach, ale zároveň také pokoru. Fungovala jakási kultura bolesti a respektu z neznámého viru. Kultura, která se ve druhé vlně vytratila a přišla na řadu naprosto odlišná atmosféra, atmosféra sobectví a křiklounství a naprosté neochoty umenšit své sobectví. Ovšem i za tím křiklounstvím můžeme vidět obavy. Možná ne nutně z viru, ale třeba z existenčních otázek, které pandemie a omezující opatření přináší.  číst dál

Nutno říci, že pracovat v pobytové sociální službě není v době pandemie žádná slast. Jako nadřízený musíte být pozitivní (nikoli na covid) a klidní, abyste udržel podřízené v odhodlání chodit do práce i za této situace. Snažíte se upravit směny tak, aby holky neskončily na OČR. Co se týká ochranných pomůcek, v březnu žádné nejsou a tak společně rozjíždíte na šicím stroji jedné klientky manufakturu na výrobu roušek. Jedna stříhá, druhá špendlí, třetí šije, čtvrtá žehlí. Takže pokud padáte vyčerpáním, strachem a úzkostí, tak až za dveřmi Vašeho bytu. V tomto období panické ataky ani nepočítám, zvládám je však, nejsou nijak masivní. číst dál