Psát o druhé vlně je jako nošení sov do Athén. Netrpím nyní panickými atakami a enormními úzkostmi jako při první vlně, chovám se klidně a vyrovnaně, ale je mi hodně zle, trpím hlubokými depresemi a ani antidepresiva mi evidentně nepomáhají. Mám strach, že se nakazím, to je jasné, ale je to více pocit zoufalství a marnosti, že to nebylo nutné, kdybychom jenom trochu dokázali upozadit své potřeby. Do toho problémy v práci. Ne s týmem, ten mám prvotřídní, ale jsou to spíše obtížně řešitelné provozní záležitosti, které nemohu ovlivnit, mohu je jen urgovat. Do toho problémy s dcerou, která má dost vážnou diagnózu, kterou nechce aktivně řešit a je už plnoletá, takže co můžu víc, než jí donekonečna marně motivovat k návštěvám odborníků.
S bolestí vnímám, jak lidé své sobectví staví nad ohleduplnost vůči ostatním. Copak nemají rodiče nebo prarodiče? Během první vlny jsme tleskali zdravotníkům, kteří měli celkem prázdná oddělení. Dnes svou neposlušností a nedisciplinovaností plujeme do tváře těm stejným zdravotníkům, kteří jsou vyčerpaní a mají vesměs přeplněná oddělení pacienty, kteří vyžadují vysoce odbornou a specifickou péči. Je mi nanic z médií, která naprosto selhávají a místo seriózních informací šíří ještě větší paniku.
Profesor Jaroslav Flégr připomíná křičícího Jana Křtitele, kterého by nejraději všichni umlčeli. Také ho nerada poslouchám. Protože většinou má pravdu.
O naší politické scéně raději nemluvit, musíme být pro smích celému světu.
V první vlně jsme se chvástali, jak jsme to prima zvládli, jak se od nás velké země učí. V druhé vlně jsme dokázali, že první vyhrání z kapsy vyhání.
Je mi smutno z mentality našeho národa. Popíráním problému problém nezmizí. Problém je třeba nazvat pravým jménem. Nic nedramatizovat, nic nezlehčovat. Je třeba určit, co můžu dělat a co už dělat nemohu a smířit se s vlastními omezenými možnostmi.
V organizaci jsou první nakažení. Na našem pracovišti zatím ne. Nastavuji směny přísně, abych zamezila potkávání se. Dříve jsme si všichni sedli ráno u kávy, dnes nemožné. Každý sedí sám nebo ve dvou na svých pracovištích.
Kolem mě začíná přibývat nakažených. Vařím a nakupuju jídlo pro blízké lidi v karanténě. Doufám, že se všichni brzy vyléčí a nebudou muset skončit v nemocnici. Modlím se za ně. Víc nemohu. A sobecky doufám, že mě to mine. Atmosféra je ovšem tak celkově nedobrá, že si chvílemi říkám, už abych se nakazila a měla to konečně za sebou. Snažím se přijímat skutečnost, že tento rok nepatří k nejlepším.
2024 ©