Jsem ve věku, o kterém se říká „mládí je v prdeli a do důchodu daleko.“ Mnozí lidé možná o tomto období říkají „dobře už bylo.“ Já za sebe ovšem mohu říci, že nejšťastnější se cítím právě ve zralém věku. Ano jsem panikářka, ale panické ataky prožívám v podstatě jen několik hodin ročně.
Zralost má také jedno nesnadné období, kterému se říká syndrom prázdného hnízda. Nejde ani tak o to, zda děti odchází z domu. Osobně jsem nedávný odchod dcery chtěla oslavovat a to nemohu říci, že bych ji nemilovala, ale jedna domácnost byla těsná. Syn doma také mnoho času netráví, a když ano, tak o něm skoro nevím, protože čas tráví především u počítače. To, co bolí je skutečnost, že postupně děti ztrácíte. Přestávají být dětmi. To hrozně bolí. Není to pocit nudy a prázdnoty, který činí syndrom prázdného hnízda tak hrozný, je to právě ono ztrácení… Ta nevratnost dětské nevinnosti a smíchu. Smutek z toho, že jste si těch chvil dost nevážili a nevyužili je dost naplno. Už chápu ty řeči starších, kteří mi říkali, ať si vážím každé chvilky.
Ovšem to, že děti na Vás nejsou závislí, přináší také úžasnou svobodu. Jsem ráda, že jsem si děti pořídila docela mladá a proto si nyní můžu užívat. Je pravda, že představa o užívání je velmi odlišná od toho, co jsem si pod tím termínem představovala ve dvaceti. Mé děti by asi neřekly, že jsem super akční máma. Ale rozhodně by také neřekly, že jsem puťka domácí. Pokud řeknu, že pro mě představuje malý zázrak zajít si prostě jen tak s kamarádkou na kafe nebo na vínčo, nebo že z návštěvy kulturní události dokážu žít ještě hodně dlouhou dobu, budu Vám připadat naivní?
Nejkrásnější chvíle jsem prožila v posledních zhruba sedmi letech. První dva roky po rozvodu to byl opravdu masakr, ale pak to bylo už jen lepší a lepší. Za posledních sedm let jsem byla na více dovolených (nejčastěji s přítelem) než za celý svůj život. Samozřejmě dovolená není ukazatelem štěstí, ale určité schopnosti užívat si života rozhodně ano.
Mám ráda svou práci, i když na ni zároveň pořád nadávám, protože je náročná a také nemám malý plat, i když mnozí lidé by za něj nepracovali. Protože pracuji v oboru, který není atraktivní, mám skoro jistotu, že v něm zřejmě bez obtíží setrvám až do důchodu. Mimochodem důležité je, že je atraktivní pro mě a atraktivním se mi jevil už v dobách, kdy jsem pracovala v lukrativní prestižní a komerčně úspěšné profesi.
Mám sedm let velmi krásný vztah s přítelem, i když možná to není tak úplně běžný vztah, protože já žiju ve velkoměstě a on na horách. Přesto nám to maximálně vyhovuje a chováme se k sobě s úctou a láskou. Oba jsme si prožili své osobní peklo a dokážeme si proto vzájemně být oporou, vážíme si toho, co si vzájemně dáváme a zároveň oba máme příliš velkou potřebu soukromého prostoru, že pro nás není ani trochu frustrující mít vztah na dálku a že spolu trávíme jen cca 95 dnů v roce. Až syn dostuduje, možná se odstěhuju na hory. Možná.
Nyní v době karantény mohu jen litovat, co všechno jsem si slíbila dělat a co jsem odkládala. Dnes si mohu jen dát předsevzetí, že až to vše skončí, nebudu marnit žádné chvilky. Přičemž ovšem i nuda může být velmi podnětná a příjemná.
Po sedmi spokojených letech štěstí musím umět přijmout, že to prostě nemůže být pořád hitparáda.
2025 ©