Perličky života

Teď jsem vypustila psaní svého panikářského deníku. Nebyl prostor, protože covid. Doufala jsem, že to naše zařízení mine. Koronavirus v tuto chvíli není jen nemoc, ale především obrovské administrativní, provozní a morální břemeno. Morální, protože Vás staví do pozice „můžu poslat starší kolegyni do covidové zóny ošetřovat klienty?“ Napsala se sice jako dobrovolnice do covidového týmu, ale… Taky mám za sebou nejdelší směnu svého života, která trvala 28 hodin, z toho 13 hodin na covidovém oddělení. Do toho nutnost obsadit směny v běžném i covidovém provozu, nekonečné množství telefonátů s hygienou, lékaři. Nechce se mi o tom všem psát, jak moc je to otravné a frustrující a výhledově asi příliš doplňovat svůj deník nebudu. Není na to čas a hlavně chuť. Pokud mám chvilku, nechci myslet na covid. číst dál

V současné době žiju téměř asketickým životem. Skoro nikam nechodím a nejezdím. Respektuji nařízení. Až moc, protože vnímám, že je to třeba a chci, abychom to všichni měli co nejdřív za sebou. I s nejbližšími se vídám velmi sporadicky. Bojím se, že ohrozím já je a stejně tak se bojím, že oni nakazí mě. Nechci nic zavléct do práce. číst dál

Jsem ve věku, o kterém se říká „mládí je v prdeli a do důchodu daleko.“ Mnozí lidé možná o tomto období říkají „dobře už bylo.“ Já za sebe ovšem mohu říci, že nejšťastnější se cítím právě ve zralém věku. Ano jsem panikářka, ale panické ataky prožívám v podstatě jen několik hodin ročně. číst dál