V druhé polovině března a začátkem dubna jsem na tom byla psychicky špatně. Snad nikdy v životě jsem nezažila tak hlubokou depresi. Trpím někdy úzkostmi, panickými atakami, ale deprese mi nejsou úplně vlastní s výjimkou sezónních zimních lehkých depresí, kterým se říká rozlady.
Nulová schopnost se z čehokoli radovat. Nebavily mě filmy, knihy, seriály, vůbec nic. Jediný pocit jen trochu podobný uspokojení nebo zadostiučinění jsem měla ze dvou obvykle spíše neoblíbených činností. Ze cvičení a z úklidu. Vůně dezinfekčních přípravků mi přišla skvostná s výjimkou Anticovidu, který hrozně páchne a připadá mi jako špatně vypálená kořalka. Cvičila jsem Čchi kung, konkrétně cviky podporující imunitu a dobrou činnost plic. Cvičení a uklízení (hlavně dezinfekce) ve mně vyvolávaly pocit, že alespoň něco dělám, že proti viru alespoň nějak bojuju. Taky jsem si samozřejmě koupila vitamín D a zinek. Céčko je samozřejmost. Vařím zdravě, každý den dělám ovocné nebo zeleninové smoothie. Děti už nechtějí lososa ani vidět, přitom jindy je to jejich nejoblíbenější sváteční jídlo.
Normálně jsem na ženskou spíše trochu čuně, ale najednou jsem byla ohledně čistoty a sterility až obscedantní. Každý den dekontaminuju oblečení v koupelně, kde se převlékám do domácího oblečení. Vydesinfikuju si boty, kabelku, samozřejmě ruce. Prádlo dám buď do pračky vyprat, nebo alespoň pověsím na balkón, aby se na čerstvém vzduchu zbavilo viru. Měla bych si mýt každý den i vlasy, protože vir se drží ve vlasech, ale nosím čepici, pod kterou všechny vlasy schovám.
Paradoxně nejlépe je mi v práci, tam alespoň trochu přijdu na jiné myšlenky, i když většinu času si stejně čtu na internetu o koronáči. Pokud se donutím nečíst, kolegyně mě stejně o všem informujou. Zároveň ráda čerpám jednou týdně home office, protože se cítím velmi vyčerpaná.
Když přišly Velikonoce, měla jsem na straně jedné radost ze čtyř dnů volna, na straně druhé jsem však cítila prázdnotu. Kvůli karantény jsem Velikonoce nemohla strávit s přítelem jako obvykle.
Bylo mi teda smutno. Cítila jsem se osamělá. Děti trávili čas se svými protějšky a ani mě nepotřebovaly. Nic mě netěšilo, nic mě nebavilo. Nerada telefonuji, takže si nedostatek kontaktů v karanténě nekompenzuju ani telefonáty.
Bílou sobotu prožívám opravdu jako hlubokou prázdnotu a beznaděj. Je mi to trapné, že koronavirus člověka dostane do takové deprese, ale co už. Zároveň si uvědomuji, že mnoha lidem s vážnější diagnózou musí být nesrovnatelně hůř než mě. Koukám na filmy, ale nevnímám, o čem jsou.
V neděli si na Youtube pouštím Cimrmany. České nebe, které jsem ještě neviděla.
České nebe mě jako milovníka historie naprosto uchvátilo svým geniálním humorem. Najednou se od srdce směju. Pouštím si ještě Blaník a i když to není tak dobré jako České nebe, i tak se dobře bavím. Najednou je mi trochu líp. Vlastně je mi o hodně líp. Cítím, že jsem se po měsíci poprvé zhluboka nadechla.
Odpoledne dostávám info, že nás začnou testovat rychlotesty. Těmi z Číny, co mají osmdesátiprocentní chybovost. Všichni včetně klientů jsme negativní. Funguje opět staré dobré placebo. I když vím, že testy jsou dost chybové, přesto se cítím šťastná, že jsem negativní. Testují nás pak co čtrnáct dnů. Vždy jsme všechny negativní. Jupí. My to nějak zvládneme.
V druhé polovině dubna se snižuje R číslo. Bude to dobré. Česká republika to zvládla dobře. Skoro nejlíp. Jen já se někdy chovala jako úplně blbá hysterka.
2025 ©