Štítek: ""

V neděli Česká televize odvysílala první díl seriálu o Boženě Němcové – Božena. Nedívala jsem se, sledovala jsem film, který jsem považovala za umělecky přínosnější. číst dál

Vzhledem k tomu, že je dnes třetí adventní neděle, zaměřím se dnes na duchovnější film. Sáhnu poměrně hluboko do filmové historie a ráda bych představila dánský film z roku 1955 Slovo. číst dál

Dánské filmy často řeší problém pedofilie a incestu. Přišlo mi, že je to až skoro za hranou, ale když si člověk uvědomí děsivá fakta, že za více než šedesáti procenty znásilněných dětí stojí nejbližší příbuzní, není se čemu divit a skutečnost, že dánští filmaři odkrývají nežádoucí tabu je jistě na místě. Právě to je na severských filmech tak působivé. Odhalují zvrácenou realitu světa, před kterou by běžný člověk nejraději skryl zrak. číst dál

V dnešním filmovém okénku si představíme norský film - Kurz negativního myšlení. Jedná se o tragikomedii, která nastavuje zrcadlo, jak destruktivní a pokrytecký může být takzvaně pozitivní přístup k životu a negace jako zrcadlení skutečné reality, nám pomůže s vypořádáním se se životem mnohem více. číst dál

Vždy jsem byla vášnivý čtenář. Filmy mám ráda také, ale pokud bych si mohla vybrat, jestli do kina nebo do divadla, tak volím divadlo. Divadelní představení je zážitek na celý život, když jdete do kina, tak druhý den už si to skoro nepamatujete, pokud jste neviděli mimořádný filmový počin, což je ovšem spíše výjimka. číst dál

Teď jsem vypustila psaní svého panikářského deníku. Nebyl prostor, protože covid. Doufala jsem, že to naše zařízení mine. Koronavirus v tuto chvíli není jen nemoc, ale především obrovské administrativní, provozní a morální břemeno. Morální, protože Vás staví do pozice „můžu poslat starší kolegyni do covidové zóny ošetřovat klienty?“ Napsala se sice jako dobrovolnice do covidového týmu, ale… Taky mám za sebou nejdelší směnu svého života, která trvala 28 hodin, z toho 13 hodin na covidovém oddělení. Do toho nutnost obsadit směny v běžném i covidovém provozu, nekonečné množství telefonátů s hygienou, lékaři. Nechce se mi o tom všem psát, jak moc je to otravné a frustrující a výhledově asi příliš doplňovat svůj deník nebudu. Není na to čas a hlavně chuť. Pokud mám chvilku, nechci myslet na covid. číst dál

V současné době žiju téměř asketickým životem. Skoro nikam nechodím a nejezdím. Respektuji nařízení. Až moc, protože vnímám, že je to třeba a chci, abychom to všichni měli co nejdřív za sebou. I s nejbližšími se vídám velmi sporadicky. Bojím se, že ohrozím já je a stejně tak se bojím, že oni nakazí mě. Nechci nic zavléct do práce. číst dál

Jsem ve věku, o kterém se říká „mládí je v prdeli a do důchodu daleko.“ Mnozí lidé možná o tomto období říkají „dobře už bylo.“ Já za sebe ovšem mohu říci, že nejšťastnější se cítím právě ve zralém věku. Ano jsem panikářka, ale panické ataky prožívám v podstatě jen několik hodin ročně. číst dál

Tak posledních pár dnů jsou důvody k lehkému optimismu.*  Počty nakažených se pomalu snižují, přibývají uzdravení. Dnešním dnem je po delší době zase o něco více uzdravených než nakažených, reprodukční číslo kleslo na jedničku. Ovšem životy mrtvým už nikdo nevrátí. Co mě hodně rozčiluje a trápí je, s jakou necitlivostí a lhostejností někteří lidé mluví o mrtvých. „Měl plno jiných diagnóz, tak není divu, zemřel by i na rýmu.“ Ovšem ten člověk mohl prožít ještě pět deset let plnohodnotného života, mohl si užívat dětí, vnoučat, pravnoučat. Stejně tak mě zaráží, s jakou záští a zlomyslností reagují někteří na úmrtí lidí s nadváhou v duchu „je vyžranej, tak dobře mu tak.“ Přitom jen málokdo „vyžranej“ je zároveň „nenažranej“. číst dál

Po třinácti článcích se konečně dostávám do okamžiku, kdy jsem si založila tento blog. Proč jsem to udělala? Odpověď je velmi prozaická. Abych se chránila před médii a chránila své duševní zdraví. Je to možná směšné, viďte? číst dál

Psát o druhé vlně je jako nošení sov do Athén. Netrpím nyní panickými atakami a enormními úzkostmi jako při první vlně, chovám se klidně a vyrovnaně, ale je mi hodně zle, trpím hlubokými depresemi a ani antidepresiva mi evidentně nepomáhají. Mám strach, že se nakazím, to je jasné, ale je to více pocit zoufalství a marnosti, že to nebylo nutné, kdybychom jenom trochu dokázali upozadit své potřeby. Do toho problémy v práci. Ne s týmem, ten mám prvotřídní, ale jsou to spíše obtížně řešitelné provozní záležitosti, které nemohu ovlivnit, mohu je jen urgovat. Do toho problémy s dcerou, která má dost vážnou diagnózu, kterou nechce aktivně řešit a je už plnoletá, takže co můžu víc, než jí donekonečna marně motivovat k návštěvám odborníků. číst dál

Už jsem v jednom článku zmínila, že jsme se s přítelem chtěli během první vlny pandemie rozejít, ale nerozešli jsme se, protože nám bylo zahodit všechno, co jsme spolu prožili. číst dál

V druhé polovině března a začátkem dubna jsem na tom byla psychicky špatně. Snad nikdy v životě jsem nezažila tak hlubokou depresi. Trpím někdy úzkostmi, panickými atakami, ale deprese mi nejsou úplně vlastní s výjimkou sezónních zimních lehkých depresí, kterým se říká rozlady. číst dál

Karanténa představuje pro partnerské vztahy velkou zkoušku. Mnozí partneři se rozešli po několika týdnech společné karantény.  číst dál

Bála jsem se o klienty, ale o své děti jsem se téměř nebála. Měla jsem důvěru v to, že jsou příliš mladí a zdraví na to, aby se ocitli v ohrožení života. Oni sami měli z epidemie spíše legraci a říkali, že když to dostanou, tak to ani nepoznají, zatímco mi bude pořádně blbě.  číst dál