Nutno říci, že pracovat v pobytové sociální službě není v době pandemie žádná slast. Jako nadřízený musíte být pozitivní (nikoli na covid) a klidní, abyste udržel podřízené v odhodlání chodit do práce i za této situace. Snažíte se upravit směny tak, aby holky neskončily na OČR. Co se týká ochranných pomůcek, v březnu žádné nejsou a tak společně rozjíždíte na šicím stroji jedné klientky manufakturu na výrobu roušek. Jedna stříhá, druhá špendlí, třetí šije, čtvrtá žehlí. Takže pokud padáte vyčerpáním, strachem a úzkostí, tak až za dveřmi Vašeho bytu. V tomto období panické ataky ani nepočítám, zvládám je však, nejsou nijak masivní.
Češi v době krize dokáží projevit neuvěřitelnou solidaritu. Roušky šije celá republika, studenti chemické průmyslovky vyrábějí dezinfekci, které je všude málo. Lidé se během neuvěřitelně krátké doby složili na plicní ventilátory.
Češi také rádi lynčujou. Když byly ještě poměrně malé počty, první nakažení by mohli vyprávět o tom, jakého "porozumění" se jim dostalo od sousedů.
Některé herečky a zpěvačky začínají pracovat v Tescu za pokladnou a lidé si najednou uvědomují, jak důležité jsou obyčejné profese. Prodavačky, popeláři, uklízečky. Jak všechny moc potřebujeme. Jací jsou to najednou hrdinové všedních dnů.
I naše práce je najednou důležitá. Naši klienti musí zůstat v zařízení, nesmí k rodinám, ale rodiny nám najednou nosí kávu, ovoce, bonboniéry a buchty. To nikdy dříve nebývalo.
Práce je jednou z příčin, proč se cítím psychicky velmi zle. Když se dívám na záběry z Itálie, bojím se smrti. Čeho se bojím ale ještě více, že virus zavleču do práce a nakazím klienty. Jsou to často těžce nemocní lidé, pro které může být virus vražedný. Ten pocit je děsivý. V současné době, kdy jsou počty nakažených enormní proti jaru, ten sžíravý pocit viny se vytrácí, protože vím, že pokud se někdo nakazí, nebude to proto, že jsem nějak selhala. Samozřejmě i přesto děláme vše, aby se minimalizovalo riziko. Například jsem rozdělila pracovnice do skupin, aby se nepotkávaly.
Někdy trochu závidím těm, kteří musí být v karanténě. Jak bych si přála být třeba knihovnicí, která nemusí v tomto období chodit do práce. Na druhou stranu i při strachu z viru si uvědomuji, že když je člověk v plném pracovním nasazení, představuje to velmi účinnou terapii. Člověk se zaměstná a nepřemýšlí tolik.
Také najednou cítím určitou vnitřní důležitost. Někteří lidé musí zůstat doma, aby se chránili, a někteří musí zůstat v první linii, aby udržovali základní život v zemi. Já mezi ně patřím. Je to vlastně velká výzva a naplnění. Je docela možné, že při tom třeba i můžu zemřít, ale to není zase tak důležité. Důležité je pečovat o ty potřebné, které mám na starost udržovat na pracovišti příjemné prostředí, aby se holky navzdory okolnostem do práce těšily. Důležité je svou malou měrou pomoci k tomu, aby se udržel systém v zemi.
Jako vedoucí nemusím být nutně každý den na pracovišti. Řadu věcí mohu udělat z domova a tak mohu cca jednou týdně čerpat home office. Neváhám ho čerpat, protože vědomí, že jsem v bezpečí domova, chráněna před viry mi pomáhá dostat se do rovnováhy. V této situaci potřebuji mnohem více času pro vnitřní regeneraci.
2025 ©