Už jsem v jednom článku zmínila, že jsme se s přítelem chtěli během první vlny pandemie rozejít, ale nerozešli jsme se, protože nám bylo zahodit všechno, co jsme spolu prožili.
Po karanténě můžu zase jezdit za přítelem na hory. Občas tam čerpám i home office.
Po první vlně si člověk najednou začíná uvědomovat, jak je na světě krásně. Na horách se cítím úžasně, protože tam jsou nakažení lidé v řádu jednotek. Snad nikdy jsem neměla takovou radost z procházek a túr. Dříve jsem nebyla úplně nadšená z představy, že bych se měla na hory přestěhovat, až i mladší dítko dostuduje, jak by si to přál přítel, ale nyní mi tato představa přijde i reálná.
Opékat si párky na zahradě je prostě naprosto úchvatné. Nikdy jsem nebyla velký milovník grilování, protože klasické opékání párků má pro mě prostě tu zvláštní přírodní atmosféru.
Všechno mi přijde jako zázrak. Jít do kina, na oběd do restaurace (přesto raději využíváme venkovní zahrádky) na kafe a zákusek do cukrárny.
S určitým znepokojením sleduji rychlé rozvolňování. Přijde mi to jako znevážení toho, co jsme museli v březnu a dubnu podstoupit a za cenu obrovských ekonomických ztrát. Tak se mi ta oběť na české ekonomice jeví jako zbytečná. Nicméně nějak hluboce se tím netrápím, protože jsem ráda, že se můj život dostává do starých kolejí a užívám si obyčejných věcí jako nikdy před tím. Vážím si jich. Opravdu hluboce.
Co mě trochu mrzí je, že letos přítel nechce jet na dovolenou ani v rámci blízkého okolí, že to není úplně dobrý nápad, že se to zase všechno roznese. Ale vzhledem k tomu, že přítelův domov v horách využívám jako chalupu, to vlastně zase taková tragédie není.
Přesto jsem ráda, že mě kolegyně vytáhla na minidovolenou do slovenských termálů na konci srpna. Byl to asi poslední příjemný zážitek před druhou vlnou.
2024 ©