Píšu, protože je mi hnusně

Píšu, tedy tady a teď, protože je mi hnusně. Píšu, protože jsem na dně a cítím beznaděj. Píšu, protože psaní je doporučovaný terapeutický prostředek. Píšu, protože neumím sázet zeleninu, neumím malovat obrazy ani hrát na žádný hudební nástroj. Píšu, protože mě neuklidňuje ani cvičení ani úklid domácnosti a na procházky v přírodě je hnusné počasí. Píšu, protože se modlitba stala pravidelným zvykem a ne místem setkání. Píšu, protože si nemám s kým popovídat. Píšu, protože mě totálně dorazil zasraný virus a vzal mi energii a chuť do života. Způsobil mi mentální lockdown. Píšu, protože vzdor tomu nemám ráda beznaděj a pesimismus. Píšu, protože nemám, co bych řekla. Respektive píšu, i navzdory tomu, že nemám, co bych řekla. Píšu, abych se vypsala ze své vnitřní vyprahlosti.

Celý život píšu a vždy jsem toužila (marně marně) stát se spisovatelkou. Jen tak pro bilanci, napsala jsem toho v životě už hodně. Začalo to hlavně básničkami a povídkami v raném mládí, pokračovalo to pokusy  o historické romány, z nichž jeden mi vyšel ve formě e-knihy. Jednoho dne jsem si založila blog. Z nudy. Byl dost úspěšný, oblíbený a navštěvovaný. Byl taky tak trochu podbízivý, pokrytecký a pozérský, mám-li být zcela upřímná. Taky jsem psala pro různé eziny a dokonce mi pár článků vyšlo i tiskem. Jeden takový ezin jsem s přítelem také založila. Byla to krásná práce, ale bylo to dlouhodobě neslučitelné s prací.

Časem se ze mě stala prostitutka slov. Psala jsem několik let stupidní PR články za peníze. Splácela jsem po exmanželovi dluhy a potřebovala jsem vedlejšák, abychom s dětmi neskončili jako úplné socky. Díky tomu se mi psaní docela zhnusilo. Ne snad že by psaní PR článků byla podřadná práce, to rozhodně ne. Práce copywritera je velmi užitečná a náročná a vyžaduje vysokou profesionalitu. Jenomže já psala takové sračky, které vlastně ani nebyly určeny ke čtení, důležité bylo linkování ve článcích. Bylo mi to jedno, peníze jsou peníze a tímto způsobem jsem si vydělala sice bídně, ale mohla jsem pracovat z domu a i když se to nedělá, někdy také z práce.

Nyní píšu vlastně jen tak a je mi jedno, zda toto bude někdo číst. Píšu bilanční blog v rámci vnitřní očisty a nepotřebuji obecenstvo (které jsem u svého prvního blogu milovala). Nepředpokládám, že bych psala něco, co by mohlo někoho oslovit, protože míra subjektivity zde se může právem jevit potenciálnímu čtenáři jako trochu toxická a především nesmírně nudná. Pokud ovšem někoho inspiruju k tomu, aby začal také bilancovat, nebo hledat útěchu v psaní, fajn, budu celkem ráda. 

PS: Jen tak pro zajímavost. Mnozí spisovatelé napsali svá nejlepší díla, když jim bylo hnusně. (Což samozřejmě nebude nikdy můj případ.) Kupodivu to byla díla humorná a úsměvná. Karel Poláček napsal Bylo nás pět v Terezíně.  Moje nejoblíbenější humoristická kniha je Saturnin. Bylo pro mě překvapení, když jsem se dozvěděla, že ji Jirotka psal v hluboké depresi způsobené druhou světovou válkou a prostřednictvím poťouchlého sluhy a party kolem něj si vytvářel svůj vlastní vysněný svět.