Nebudu zde rozebírat nuance panické poruchy a jednotlivé spouštěče mých panických period a atak. Jen bych ráda reflektovala dvě skutečnosti. První kdo to často mívá a druhou, co kromě léků a psychoterapie zabírá, tedy o oblast psychohygieny.
Kdo?
V zaměstnání nejsem jediná, kdo trpí panickou poruchou. Je nás více. Těší mě, že touto poruchou trpí empatické a profesionální pracovnice, takže jsem se ocitla v dobré společnosti. Dále je v zaměstnání dost žen, které mají jiné psychosomatické potíže.
Pracuji v sociální oblasti. Jedná se o práci, která přináší mnoho stresujících situací, člověk se setkává s lidskou krustostí a utrpením. Na rozdíl od zdravotnictví, sociální oblast nemá žádnou prestiž. Pracovníci často nemají možnost popovídat si o práci s nejbližšími, protože to opravdu nikdo nechce poslouchat, navíc jsou pracovníci vázáni etickým kodexem, který jim zakazuje mluvit s cizími lidmi o klientech a jejich osudech.
Zajímalo by mě, zda naše práce s panickou poruchou může souviset? Jestli se panické ataky mohou dít v důsledku syndromu vyhoření?
Některé pracovnice v sociálních službách jsou obětavé až za hrob a není tedy překvapivé, že se to projeví v oblasti psychosomatiky. Já už ale obětavá až za hrob nejsem, protože jsem se v minulosti poučila, že člověk má své limity a když jde na dřeň, dříve či později to začne dřít, protože kdo chce dávat, musí čerpat a kdo nečerpá, nemá co by dal. A na to si dávám pozor, protože mi záleží na klientech, ale i na mě. To, co dává naší práci smysl je dát té práci víc, než se od nás čeká, ale nepřehánět to příliš. Ježíš Kristius v Evangeliu říká miluj bližního svého jako sebe sama. Neříká miluj ho víc.
Dodržuji psychohygienu a přesto panikařím...
Co?
Co kromě léků pomáhá? Už jsem psala o své první pomoci panikáře (voda, vějíř, bonbony, telefon a neurol po ruce). Důležité je pracovat s myslí a schopností odpoutat pozornost na něco jiného. Mi pomáhali například monotónní modlitby typu Otče náš nebo Zdrávas Maria nebo jsem si vizualizovala něco příjemného. Vidina příjemného chladivého vodopádu místo myšlenek na to, že to nevydržím. Poslech hudby je také optimální. Důležité je nevyhýbat se situacím a místům, které Vám dělají zle. Je dobré si je mentálně odžít nanečisto. Zvážit, které situace mohou nastat a že mohou nastati situace nečekané. Můžete si představovat okamžik, kdy to bude mít celé za sebou a budete se moci obrazně řečeno poplácat po rameni. Existuje několik knih, které panikářům přináší užitečné rady.
I když nejsem příznivce esoteriky a východních věd, na straně druhé mi, když je mi fyzicky i psychicky těžko hodně pomáhá čínské cvičení čchi kung. Na youtube lze dohledat celou řadu cviků na dýchání, psychickou odolnost, plíce, srdce, vysoký krevní tlak.
Jedná se o velmi jednoduché, ale účinné cviky, které zvládne úplně každý. Musím se poctivě přiznat, že když se mi uleví, často cvičení opouštím. Čchi kung má bezvadné cviky také na posílení imunity, takže zvláště v tomto období se jedná o velmi inspirativní záležitost.
Samozřejmě příroda a dlouhé procházky nebo túry představují balzám na nervy a zdravé zadýchávání se je prospěšné k tomu, abyste se naučili zvládat hyperventilaci. O sportu ani nemluvě, ale to se mě netýká, protože jsem asportovní jedinec. Ale každý má rád nějaký způsob pohybu. Já třeba ráda i když blbě plavu.
Člověk by se měl naučit hýčkat. Najít si čas na oblíbené činnosti. Protože když člověk načerpá, uzdraví nejen sebe, ale najde dost sil i pro druhé.
Je velmi prospěšná úprava životosprávy. Byla jsem například sezónní kuřák. Sezónní kuřák je sváteční kuřák, který si v době, kdy není v psychické pohodě koupí krabičku cigár. Když sezéna nepohody pomine, kouřit přestane s výjimkou například občasného cíga v restauraci (když to ještě šlo). Panické ataky a problémy s hyperventilací ze mě udělali militantního nekuřáka. Také pomůže minimalizovat kofein a dát si tu práci a doplňovat tělu potřebné vitamíny a minerály. Například magnesium.
V mém případě je to také železo. Trpím anémií a poruchou štítné žlázy a obojí nemalou měrou k panickým atakám přispívají.
Důležité je umět rozlišovat mezi tím, co je důležité a co je vhodné odložit nebo se na to úplně vykašlat. Někdy je fajn nebýt perfekcionista, protože někdy fungovat na 70% přináší uspokojivé celostní výsledky, zatímco perfekcionismus může člověka odsoudit k tomu, že v dílčích úkolech může podávat vysoce nadprůměrný výkon, ale z hlediska celku své úkoly přestane zvládat.
Důležité je nalézt podporu u nejbližších. Což se ne vždy podaří.
2025 ©