Panická porucha je docela směsná diagnóza, která přináší celou řadu úsměvných situací, protože spouštěče záchvatů bývají často zcela iracionální. Když se na ně ovšem díváte zpětně. V reálu je to ale velmi obtěžující diagnóza, která Vám velmi znesnadňuje život, protože pouhá cesta do práce se může stát peklem. V danou chvíli, když to přijde, tak máte pocit, že nastala Vaše poslední hodinka.
O panické poruše se mi moc psát nechce, ale v současné době to je moje součást. Kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, ví moc dobře, o čem je řeč.
Svou první panickou ataku jsem dostala před třemi a půl lety. Neměla jsem stresové období, byla jsem v poho, v profesním a osobním životě spokojená. Být spokojenější, nebylo by to normální. Zdůrazňuji to proto, že panická ataka nemusí jít ruku v ruce se špatným životním obdobím. Ani nemusí být způsobena hektickým životním stylem. Ale je docela možné, že se projeví ze stresových úspor, ale to je můj názor. Když jste v objektivním stresu a řešíte skutečné problémy, nemůžete si dovolit prožívat úzkost nebo deprese. Musíte jet bomby, abyste situaci zvládli. A pak se dostanete do relativní pohody a za nějakou dobu si organismus uvědomí, že mu chybí ten adrenalin a uměle si vytvoří svou vlastní stresovou situaci na základě relativně banální situace, která se stává spouštěčem pořádného masakru, který způsobí psychické, ale hlavně fyzické peklo.
Kdybych měla říct, které byly nejhorší tři dny mého života, řekla bych zřejmě. Den první - druhý porod, kdy intenzita bolesti překonala mé nejtemnější představy a ještě několik měsíců po porodu jsem se s ní nedokázala psychicky vyrovnat. Den druhý - den, kdy jsem nechala prostřednictvím Policie České republiky vykázat svého agresivního manžela ze společné domácnosti a den třetí byl ten, kdy jsem poprvé dostala panickou ataku.
Bylo ten den horko na zdechnutí, takové to skleníkové dusno, kdy se špatně dýchá, málo jsem ten den pila, měla jsem po menskách a v mém městě se odehrával festival, kde se sjelo plno lidí z celé republiky i ze zahraničí. Nedostatek tekutin a ženské problémy zdůrazňuji proto, že intenzita záchvatu je hodně závislá i na fyzickém stavu a umět vnímat nejen svou duši, ale i své tělo je důležité pro správnou terapii. Panikář by měl vždy dodržovat pitný režim. Po menses chybí organismu železo a je vhodné jej doplnit vhodnou stravou.
Nastoupila jsem do tramvaje, posadila se a těšila se domů, protože trávit v třicetistupňových vedrech osm hodin v neklimatizované kanceláři není žádný med. Na další zastávce nastoupili do tramvaje festivaloví lidé. Bylo jich snad milion. Byli strašně hluční. Najednou jsem se nemohla nadechnout. Ve skutečně jsem však dýchala velmi rychle a mělce. Odborně řečeno jsem hyperventilovala. Tlak mi vyletěl snad na 200/130. Srdce mi bušilo tak, že jsem měla pocit, že mi v hrudi exploduje. Hučelo mi v hlavě a cítila jsem nesmírnou závrať a pocit, že každou chvilku omdlím. Musela jsem ven. Výstražné světýlko nevystupovat nad tramvajovými dveřmi svítilo a já věděla, že na další zastávku to nedám. Musela jsem se nadechnout na čerstvém vzduchu. Navzdory přeplněné tramvaji jsem se vydala na rychlý úprk z tramvaje. Někteří lidé po právu nadávali, některé můj rychlý úprk pobavil.
Venku se mi ovšem výrazně neulevilo. Svět se se mnou točil a chyběl čerstvý chladný vzduch, který by mě dostal zpátky do kondice. Rozhodla jsem se jít do blízkého shoping parku, kde je klimatizace. Ta mi udělá dobře. Zajdu si třeba koupit něco na pití a dám se celkově do pohody. Jenomže ruku v ruce s panickou atakou jde také agorafobie, strach z otevřených a veřejných prostranstvích. I v obchodním centru byla spousta návštěvníků festivalu. Zároveň rozsáhlé prostory bez oken. Najednou jsem dostala ještě horší záchvat, než v tramvaji. Měla jsem i něco jakoby poruchy vnímání světa i sebe sama. I navzdory tomu jsem nějak zvládla koupit si půllitrovou petku s neperlivou vodou, protože jsem podvědomě vnímala, že jsem dehydrovaná. Mé vědomí umíralo děsem a hrůzou, ale něco ve mě přeplo na automatický režim, zvládlo kopit vodu a najít cestu ven z šopinu. Lavičky v okolí byly obsazené festivalisty s výjimkou jediné, kde seděl bezdomovec. Bez zaváhání jsem si na ní sedla. Otočila jsem se tak, abych byla zády k ostatním a neviděla lidi, jejichž přítomnost mě znervózňovala. Voda mi citelně ulevila. Hodně lidí se domnívá při své první atace, že dostali infarkt, takže si volají sanitku. Pokud bych měla silnou ataku k něčemu přirovnat, tak je to asi jako mrtvice, infarkt a plicní embolie dohromady. Já jsem ovšem tušila, že je to panická ataka a tudíž jsem zavrhla možnost zavolat si záchranku. Nemám problémy se srdcem a i když trpím nadváhou, což je samozřejmě zdravotní problém, vím, že jsem poměrně zdravý člověk, to znamená, o dost zdravější než mnozí lidé se zdravou váhou. Bylo mi líp, ale zároveň jsem věděla, že cestu tramvají nezvládnu. Bylo vysoké datum před výplatou, takže na taxi jsem neměla peníze a navíc bych pravděpodobně nezvládla ani cestu autem. Nemocnice nebyla daleko. Zvládla bych tu cestu pěšky v tomto stavu? Zavolala jsem tehdy čtrnáctiletému synovi a prosila ho, aby pro mě přijel. Když pojedu tramvají s ním, nějak to zvládnu a budu se před ním i ovládat. Kdyby bylo nejhůř, zavolá mi rychlou. Zavolala jsem mamce a příteli (který nežije ve stejném městě jako já) a brečela jsem jim do telefonu, jak je mi zle. Syn přijel. Šli jsme do zapadlé restaurace poblíž. Synovi jsem koupila pohár a sobě něco k pití. Musíme počkat, až budou jezdit prázdnější tramvaje a hlavně nesmíme jet tramvají, se kterou jezdí festivalisté, ale tramvají, která jede naokolo, což je ovšem zajížďka a celkové utrpení z cesty se o deset minut prodlouží. V tomto případě je to cesta menšího zla.
V restauraci jsem si dala ještě jednu vodu, abych oddálila chvíli, kdy se vypravíme na zastávku. Ale domů jsem musela. Byl podvečer a tramvaje jezdili poloprázdné. I tak jsme několik spojů nechali ujet, protože jsem do nich nedokázala nastoupit. Jenomže čas se přesouval do večerních hodin a nechtěla jsem stresovat syna ještě víc tím, že jsem tak mimo. Cesta tramvají byla hrozná, ale bez záchvatů. Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet. Představovala jsem si trasu cesty jako na mapě s celou řadou puntíků které představovaly zastávky a postupně jsem trasu vyplňovala imaginárním zvýrazňovačem tu část, kterou jsme už měli za sebou. Časem jsem zjistila, že schopnost imaginace je obrovským pomocníkem při zvládání atak.
Nakonec jsme cestu zvládli. Byl to ovšem pouhý začátek.
2024 ©