Následující období se pokusím popsat ve stručnosti. Po tom velmi výživném zážitku mi bylo jasné, že nad tím nelze mávnout rukou. Už proto, že jsem například nevěděla, jak se dostanu do práce. Na druhou stranu do práce jsem musela. Byly prázdniny. To znamená, že jsem v práci zaskakovala za další tři kolegyně, které měly dovolenou. Tak to o prázdninách chodí.
Musím k lékaři. To znamená další cestu tramvají. Naštěstí jinou trasou. Mimo centrum. Tedy víceméně prázdným spojem. I tak je cesta náročná, ale funguji tak jako včera večer. Zavřené oči, představuji si čáru na mapě s body jako zastávkami a postupně zvýrazňovačem značím již projetou trasu.
Panická ataka je pro mě sice nóvum, ale v životě jsem už párkrát brala antidepresiva pro různé psychické problémy (úzkostné stavy, deprese, krátkodobá sociální fóbie, kdy jsem nedokázala vycházet z domu), které byly způsobené porozvodovými problémy a také dluhy, které jsem po exmanželovi musela splácet. Vše jsem řešila se svým praktickým lékařem, který mi psal i ty nejběžnější antidepresiva. Proto pro něj nebylo nějak překvapující, když jsem mu popsala, co se mi stalo. Víceméně pro jistotu mi natočil EKG, aby vyloučil infarkt, ale srdce mám zdravé. Odebral mi krev. Napsal mi antidepresiva a benzodiazepiny do doby, než antidepresiva zaberou a na silné ataky. Povzbudil mě tím, že sám trpí atakami, když létá a že si bere neurol, ale nepolyká ho, ale nechá ho rozpustit po jazykem, protože pak je účinek rychlejší. Dokonce mi dal ze svých soukromých zásob 4 neuroly, než si vyzvednu léky z lékárny. Nabízí mi nemocenskou, kterou odmítám, protože vím, že si nyní nemůžu dovolit v práci chybět.
Cesta do práce v následujících dnech představuje horor. Neuroly zobu jako lentilky, jen tak jsem schopna překonat hrůzu z cestování. I přesto prožívám několik slabších panických atak denně. Jednou jsem zkolabovala v práci a jednou při cestě domů. Spouštěčem je třeba i to, že trolejbus stojí dlouho na křižovatce. V práci bývám až do večera, abych mohla jezdit prázdnými spoji. Někdy zvládnu cestu jen na hlavní nádraží a tam mě musí vyzvednout syn, jednou sestra. Ataky mi způsobují také dlouhé úzké chodby v práci, výtah, nebo schodiště. Z neurolů jsem vyčerpaná a totálně sjetá, ale pomáhají mi fungovat.
Po pár dnech se můj stav pomalu stabilizuje a neurolů postupně beru méně a méně i když antidepresiva zabírají až po 14 dnech. V této situaci ovšem hledáte i jiné možnosti, jak to zvládnout.
Jaká je výbava panikáře? Musíte mít u sebe vždy láhev s vodou. Když přijde ataka většinou sice nejste schopni se napít, ale pomůže Vám, když si chrstnete trochu vody do obličeje, nebo na hrudník. Dále potřebujete cucavé mentolové bonbony. Když cucáte, nějak to sníží tenzi, máte pocit, že se Vám lépe dýchá, i když je to jen placebo. Dále vějíř, který Vám nasimuluje čerstvý vzduch v prostředí, kde je vydýchaný vzduch. Telefon, abyste zavolali někomu blízkému, abyste se zaměstnali, když máte myšlenky, které si přímo koledujou o novou ataku. A pak samozřejmě na velmi dostupném místě platíčko s neurolem, když to všechno selže.
I když je to hrozně náročné, je dobré i v tomto stavu chodit do práce. Protože zastavit se by znamenalo více námahy se znovu rozjet. Ale to je moje zkušenost a někdo to může mít jiné.
Časem jsem se dala dopořádku. Do další série panických atak. Většinou jsou ataky vázané na jakékoli cestování, zvláště pak nečekané situace jako náhlá neplánovaná výluka vlaku nebo dlouhé kolony aut, veřejné prostory, úzké dlouhé chodby. Většinou následovala období normální bez léků a období atak s léky. K psychiatrovi jsem nechtěla, protože by to byla časová zátěž. Nicméně praktický lékař mi jednou řekl, že bych měla vyhledat odborníka, který by mě naučil s atakami pracovat. Tak jsem si začala platit terapii u psycholožky, která se zaměřuje na kognitivně-behaviorální terapii. Nutno říci za cenu velmi příznivou. Slovo platit zdůrazňuji z toho důvodu, že psychologů jsem v životě navštívila dost a ti neplacení se k Vám někdy chovají jako by Vás chtěli vychovávat, kdežto ten placený se chová spíše partnersky. Už z pozice platícího klienta se k Vám nemůže chovat jako k labilnímu fakanovi. A Vy nemáte ten ponížený pocit, že byste mu měli být vděční.
2025 ©