Teď jsem vypustila psaní svého panikářského deníku. Nebyl prostor, protože covid. Doufala jsem, že to naše zařízení mine. Koronavirus v tuto chvíli není jen nemoc, ale především obrovské administrativní, provozní a morální břemeno. Morální, protože Vás staví do pozice „můžu poslat starší kolegyni do covidové zóny ošetřovat klienty?“ Napsala se sice jako dobrovolnice do covidového týmu, ale… Taky mám za sebou nejdelší směnu svého života, která trvala 28 hodin, z toho 13 hodin na covidovém oddělení. Do toho nutnost obsadit směny v běžném i covidovém provozu, nekonečné množství telefonátů s hygienou, lékaři. Nechce se mi o tom všem psát, jak moc je to otravné a frustrující a výhledově asi příliš doplňovat svůj deník nebudu. Není na to čas a hlavně chuť. Pokud mám chvilku, nechci myslet na covid.
Panické ataky žádné, adrenalinu je přirozeně příliš, vše zvládám v pohodě. Překvapuju sama sebe.
Překvapují mě i druzí. Někteří neuvěřitelnou odvahou a silou charakteru, někteří svým sobectvím, které ovšem nelze v tomto období soudit.
Potvrzuje se mi, že v tomto období je důležité více než kdykoli jindy být ohleduplný a lidský.
Nejsem aktivním uživatelem Facebooku, ale před chvílí jsem našla citát, který vystihuje můj stávající názor na podstatu lidské existence v době krize.
„O tom, kdo jsme, nerozhoduje vzdělání, bohatství, vzhled nebo talent, ale způsob, jak se chováme k ostatním lidem.“
A našla jsem také citát, který vyjadřuje mé emoční a psychické rozpoložení. „Jsem silná, ale občas potřebuju, aby mě někdo chytil za ruku a řekl mi: - Neboj se, všechno bude v pořádku.“
2024 ©