Máme už přes 25 000 obětí covidu. V pondělí v poledne je připomnělo vyzvánění zvonů a minuta ticha. Spolek Milion chvilek pro demokracii udělal hezké gesto, když jeho členové pokryli za pomoci křídových sprejů Staroměstské náměstí malými křížky jako smutnou připomínku.
Přesto je mnoho lidí, kteří se pohoršují nad tím, že mrtví na covid jsou upřednostňováni, jakoby ostatní lidé neumírali. Že sledujeme každý den bilanci mrtvých na covid a vůbec nás nezajímá, kolik lidí zemřelo například na rakovinu, infarkt, mrtvici a další vážné nemoci či zranění.
Smrt je smutná a nevyhnutelná součást života. Můžeme k ní přistupovat s vyrovnaností a nadhledem, ale pokud jsme duševně zdraví, rozhodně ne bez lítosti. Pokud lituji mrtvé lidi na covid, neznamená to, že mi je lhostejná bolestivá a krutá smrt například na rakovinu. Média sice šíří paniku a hysterii, ale bolestná smrt udušením zůstává hroznou smrtí.
V čem jsou mrtví na covid jiní než ti ostatní mrtví? V tom, že jejich smrt byla úplně zbytečná a nepřirozená. Jsou různé dohady, jak se covid objevil, zda unikl z laboratoří, nebo ne (asi ano), ale je jisté, že se rozšířil z lajdáctví, hlouposti, bezohlednosti a ignorování hygienických pravidel a celosvětové počty naprosto zmařených životů jsou obrovské. Každá doba má své hrozné epidemie. Tu současnou však s největší pravděpodobností způsobil člověk.
Lidé, kteří zemřeli na covid rozhodně jsou novodobí mučedníci. Protože zemřeli většinou zbytečně. Často jako oběti nejen viru, ale také v důsledku špatných chaotických a opožděných opatření a rozhodnutí vlád.
Samozřejmě pod pojmem mučedník si každý představí něco jiného. Já vnímám dvojí rovinu mučednictví. Dobrovolnou a nedobrovolnou. Například v rovině dobrovolného mučednictví to byli dříve lidé, kteří umírali za svou víru, nebo kteří byli vězněni a týraní za své přesvědčení, dnes například lidé, kteří v zaměstnání riskují své životy pro záchranu potřebných. A pak je to rovina nedobrovolná, kdy ti lidé byli víceméně odsouzeni k mučednické smrti. Činí to však jejich smrt méně mučednickou? Například oběti genocid byli mučedníci. Oběti covidu jsou ve většině případů (vyjma těch, kteří zemřeli s covidem, ale ne na covid) také mučedníci. K jejich smrti bychom měli přistupovat s pietou.
Covid pomalu ale jistě rozkládá společnost. Nedovolme to. Na začátku lidé byli solidární, nyní jsou často vzteky bez sebe. Zkusme se ptát, co si z této doby můžeme odnést? Když zemřelo tolik lidí úplně zbytečně, nezavazuje nás to, abychom se začali chovat jinak? Abychom se změnili? Abychom civilizovali svoje lidství a změnili přístup k životním hodnotám? Každá špatná životní událost by měla stát na počátku vítané globální změny. Dokážeme se o to pokusit?
2024 ©