Poslední dobou nejsem schopna sledovat filmy, protože jsem přefilmována. Kulturní půst, kdy nemohu do divadel, na koncerty a do galerií si kompenzuji už rok tím, že hodně sleduju filmy a zjistila jsem, že mě už jen málokterý opravdu osloví. Proto je možná čas trochu doplnit skandinávský filmový deník o filmy, které jsem už shlédla dříve.
Dnes sáhnu hodně hluboko do dánské filmové historie a připomenu film z roku 1946 Dita dcera člověka. Jedná se o filmovou adaptaci slavného stejnojmenného románu komunistického spisovatele Martina Andersena Nexøa.
Knihu jsem četla asi v jedenácti letech, a ač měla přes 500 stran, přečetla jsem jí jedním dechem. Patří rozhodně mezi knihy, které se mne bytostně dotkly.
Na adresu spisovatele se zmíním jen velmi stručně. Můžeme odsuzovat komunismus, tato ideologie napáchala velmi mnoha zla. Ale určitě bychom neměli opomíjet významné socialistické a komunistické spisovatele, protože jejich tvorba nastavovala nemilosrdné zrcadlo společnosti a popisovala těžký úděl prostého chudého lidu.
Když jsem našla filmovou adaptaci této skvělé knihy, samozřejmě jsem ji musela vidět. Bohužel filmová adaptace zpracovává pouze část života Dity, konkrétně od jejího narození až do chvíle, kdy se z dívky Dity stává žena a rodí své první dítě.
Film je velmi působivě zpracovaný. Tvůrci filmů si dali záležet na představitelkách hlavní hrdinky počínaje malou holčičkou přes větší děvče až po mladinkou ženu. Představitelky dokonale zrcadlí dobrotu srdce hlavní představitelky.
Film působí teskně a melancholicky, což podtrhuje půvabná hudba. Pro zajímavost, ve filmu se objeví také první nahá scéna v dánské kinematografii.
Dita se narodila jako nemanželské dítě do chudé rodiny. Měla nedobrou matku a laskavou babičku, od které byla odtržena. Její nevlastní otec, chudý člověk, byl také slušný člověk, který ji poskytl větší rodičovskou podporu než vlastní matka, která v příběhu zavraždila vlastní matku kvůli peněz, které stará žena šetřila pro Ditu a tak končí ve vězení a Dita zakouší opovržení okolí. Dita byla čistá duše, při vší bídě světa v sobě skrývala tichou vnitřní ušlechtilost, laskavost a dobrotu jako by se jí nedotýkala nespravedlivost světa, jakoby mu svou vnitřní čistotou chtěla vzdorovat.
Dita je člověk, která marně vzdoruje nepřízním osudu. Celý život žije slušně, poctivě, je pracovitá, laskavá a přesto umírá opuštěna v naprosté bídě.
Příběh ubohé Dity mi velmi připomíná sociální drama Zabiják od Emila Zoly. Příběhy ubohých žen Dity a Gervaisy si rozhodně jsou velmi podobné a obě knihy by měly patřit na seznam povinné četby. Každopádně Gervaisa dříve pracovitá a energická žena se pod tíhou těžkých životních okolností pomalu ale jistě mění v lidskou trosku, Dita si až do konce života udržuje svou vnitřní lidskou důstojnost a v tom se obě ženy umírající v naprosté bídě diametrálně liší.
2024 ©